Možná že i vy máte v knihovně krásný cestopis Doteky Severu od fotografky a cestovatelky Petry Doležalové. Jejími slovy i objektivem si můžete projet Norsko, Island a Špicberky. Je velmi vnímavá na zvláštní chladnou krásu přírody i vřelou povahu lidí ze severní Evropy.
Jak se drobná, křehká dívka dostane na drsný sever, kde v mrazech hluboko pod nulou vyfotí překrásnou polární záři?
Stejně jako statné vikingské ženy, jen se asi musí víc nabalit. Poprvé jsem se do Alty dostala pracovně s Volvem, letěli jsme do Alty a pak jsme pokračovali na Nordkapp. V noci bylo minus dvacet a podél dlouhých cest postávala stáda sobů. A taky jsem si s místními Sámy mohla zajojkovat. Hloubka přírody i zvláštní klid mi rezonoval, okolní krajina mě neskutečně přitahovala a já se v ní cítila naopak silnější než tady. A to byl začátek cest v každé volné chvíli i mého nadšení k fotografování, ke kterému samozřejmě patří i focení polární záře. Poprvé jsem ji zachytila uprostřed Finmarskviddy, když teplota klesla asi na minus 25 stupňů. Byla to nádhera! Tehdy jsem fotografovala ještě na kinofilm, měla jsem tu nejobyčejnější zrcadlovku od Canonu a na záběry, které jsem zkoušela zachytit s nosem přimrzlým ke stativu, jsem si musela pár týdnů do jejich vyvolání počkat. Naštěstí se některé povedly a dlouhá expozice polární záři prospívá.
Opravdu je polární záře slyšet? Jak bys popsala ten zvuk?
Je. Jako když se potichu sype písek. Musíte být ale daleko od civilizace, kde je úplné ticho.
Jak tě Norové vzali mezi sebe? Jsi blondýnka, přesně s těma modrýma očima, které mají oni. Ty v Norsku a vůbec na severu nemůžeš vypadat nijak exoticky...
Přesně tak, přijali mě za svou celkem snadno, už po příletu na mne mluví švédsky nebo norsky. Ale skutečně si získat jejich důvěru chce čas, i když s foťákem v ruce a zvědavými otázkami týkajícími se jejich životů a země to šlo snadněji.
Kolikrát ti tam byla opravdu zima?
Tak to vážně nespočítám, ale párkrát jsem promrzla na kost, když jsme byli s pejsky dlouho na cestě nebo když jsem třeba po ránu vyběhla jen tak, v pyžamu a v bundě, fotit. Ani dlouhé čekání na polární záři se bez pořádného mrazu většinou neobešlo. Asi jsem neměla všechny ty správné vrstvy… Naštěstí mají Norové na mnoha místech alespoň malou saunu.
V knize Doteky Severu nebo na tvých výstavách si můžeme prohlédnout nádherné obrázky zamrzlého severu. Řekni mi, jak dlouho se dá fotit v silném mrazu? Vadí to víc tobě, nebo fotoaparátu?
Foťák jsem nosila pod bundou a baterii měla vždy náhradní. Délka focení většinou závisela na objektech před fotoaparátem. To se přestává počítat čas a vnímat prsty…
Tys měla na severu průvodce, Thorera, které jeho rady si pamatuješ dodnes?
Že neexistuje špatné počasí, jen špatné oblečení a na každou cestu je třeba dobře se připravit. Vždy pečlivě plánoval, co vše potřebujeme na dlouhou výpravu pro sebe i psy, jakou výstrojí se musíme vybavit, aby nás nic nezaskočilo. Být trpělivý i v hodně dlouhých vánicích, kdy jsme nemohli pokračovat dál. A taky věděl, na koho se případně obrátit, kdybychom někde uvízli. Byl velmi disciplinovaný, ale mou chaotickou povahu usměrňoval až obdivuhodně taktně.
Poradil ti taky, jak se v Norsku obléknout, aby ti nebyla zima?
Jako bývalý důstojník norské armády, který učil vojáky přežít v drsných zimních podmínkách, mi dal skvělou průpravu. Samozřejmě nechtěl, abych zmrzla hned na první cestě. Poučení o oblečení přišlo hned po příletu. Zásadou je vlněné spodní prádlo přímo na tělo, následuje vlněný svetr nebo fleece a na něj větruodolná vrstva. Na ruce vlněné palčáky a na ně vyšší goretexové, na nohy sobí botky. Ušanku, a pokud je silný vítr, lyžařské brýle.
Jak často nosíš tady doma boty ze sobí kůže?
Kdykoliv napadne hodně sněhu, protože neskutečně hřejí, jsou lehounké a opravdu dobře se v nich chodí. Doma v okolí Prahy k tomu dochází bohužel dost zřídka. Nesmí být nad nulou, pak provlhnou a ničí se. Jednou mě pronásledovali v Průhonickém parku lovečtí psi, tak moc je mé boty přitahovaly. Na horách a na severu na ně nedám dopustit, Seveřané vědí, co je do tuhého mrazu i pro největší zimomřivce to nejlepší.
Na severu jsi byla několikrát. Teď prožíváš pravý opak, fotografuješ v tropických zemích, jsi spoluautorkou už šesti dokumentárních filmů ze série Útěky do přírody – Escape To Nature. Na co si vzpomeneš, když už máš toho horka plné zuby?
Na polární noci, na rozlehlé bílé pláně a taky na klid hor a míst, kde jsme nepotkali živáčka i několik hodin. Jenže samotná představa většinou nezabírá, a tak musím využít možností na místě. To mi jde pod vodou dobře, když dlouho číhám na správný záběr a zdržím se u nějaké rybičky. Při nočních ponorech, kdy zůstáváme pod vodou na jednom místě i dvě hodiny, můžete promrznout hodně rychle i v třímilimetrovém neoprenu. To pak vlněné tričko na lodi ocením.
Norsko a sever najdeme všude ve tvé blízkosti, nosíš norský svetr Norlender, tvoje tričko má na sobě nápis Brynje of Norway, venku ti parkuješ volvo, na stěnách v bytě není nic jiného než fotografie z Norska, Islandu a ze souostroví Špicberky. Tobě musí sever hodně chybět, když máš tolik věcí tak blízko sebe. Už víš, kdy tam pojedeš?
Bohužel ne, od chvíle, kdy jsme s Liborem před šesti lety začali tvořit naše filmové dokumenty Útěky do přírody, jsem byla na severu jen dvakrát. A stěny už zdobí i podvodní fotografie a záběry z Pacifiku. Ale i když jsem propadla moři a poznala během cest spoustu překrásných míst, sever mi zůstal hluboko pod kůží. Jeho klid na mě působí jako instantní wellness, podobně jako produkty Seveřanů.
Nedávno ses vrátila z New Yorku, kde proběhla americká premiéra filmu Útěk na Papuu-Novou Guineu, pod nímž jsi autorsky podepsána spolu s Liborem Špačkem. My jsme tady v České republice četli o silných mrazech ve Spojených státech, bylo to srovnatelné s tím, když jsi fotila za polárním kruhem?
To tedy ano, hlavně jsem si zapomněla vlněné spodky. Arktická vlna v New Yorku byla na vlastní kůži horší než ve zprávách, na Manhattanu to protahovalo tak, že se nedalo ani zastavit, natož fotit. Díky tomu, že jsem se vybavila severským svetrem a úžasným vlněným tričkem, mi bylo teplo alespoň pod bundou.
Ti, co tě neznají, by do tebe asi nikdy neřekli, že ses vydala do mrazů na lyžích se psím spřežením, koupala v minus 25 stupních, dostala ses i do těsné blízkosti žraloků a nebála se stisknout spoušť. Neříkej mi, že nemáš strach. V jaké situaci ses opravdu nejvíc bála?
Asi poprvé mezi žraloky citronovými v Polynésii. Přece jen tato blízká setkání mezi tří- až čtyřmetrovými tvory jsou na začátku trochu adrenalinem. Ale fotoaparát mi vždy pomáhal překročit svůj strach, funguje jako bariéra mezi hlavou plnou obav a úžasným životem před ním. A taky jsem zjistila, že se vlastně ráda bojím. Odměna na konci cesty, když překonáte strach, je vždy nezapomenutelným zážitkem. A to mě baví.
Fotografie Petry Doležalové z Norska, Islandu a souostroví Špicberky můžete obdivovat v knize Doteky severu. Jedny z posledních kousků zakoupíte v našem obchodě NORSKYSVETR.CZ.