Trasa 03
Glittertind – Glitterheimveien
V pohoří Jotunheimen se nalézají hned dva vrcholy, které si dělají nárok na označení být nejvyšší v Norsku a tím pádem i v celé Skandinávii. Atlasům a učebnicím zeměpisu kraluje Galdhøppigen s výškou 2469 metrů. Třináct kilometrů na východ se však vypíná jenom o sedmnáct metrů nižší Glittertind. Protože ale jeho vrchol pokrývá stálá osmnáctimetrová ledová čepice, je s celkovými 2470 ti metry mnohými považován za nejvyšší bod. A tento údaj je uveden i na některých mapách. Obvyklým východiskem pro výstup na vrchol je horská chata Glitterheim, kam se dá vcelku bez problémů dojet na kole.
Z tábořiště Nybrua, kde stojí naše stany, je to na Glitterheim 42 kilometrů a téměř 800 metrů převýšení. Nybrua se dá bez nadsázky nazvat českým kempem, protože se v něm sejdou třeba i tři české autobusy najednou. Hlavním lákadlem pro našince není ani tak možnost, že stany si lze postavit na břehu nejkrásnější norské řeky Sjoa, ale skutečnost daleko prozaičtější. Široko daleko je to nejlevnější oficiální nocleh. Donedávna si i tady mohl stanovat každý, jak dlouho chtěl a hlavně zadarmo, jak je to i jinde v Norsku ostatně povoleno. Činnost českých cestovek však způsobila, že poblíž tábořiště musely být postaveny suché záchody a od té doby se za noc platí deset norských korun. Jako zdroj pitné vody a zároveň tělesné očisty nadále slouží jediné místo, řeka Sjøa. Pokud se dodržuje pravidlo, že voda se nabírá kousek proti proudu a mytí probíhá dole po proudu, žádná střevní příhoda nikomu nehrozí.
Vyrážíme s Kubou časně, neboť nás čeká dlouhý den. K rámu našich kol jsou připevněny vaky s běžkami, na nichž chceme na Glittertind vyjet. Válcovaná cesta vede zpočátku rovinatým borovým lesem, který je vystlán kobercem žlutých lišejníků. Po pěti kilometrech přijíždíme na asfaltovou silnici, kterou za osadou Randsverk zase opouštíme, a noříme se opět do lesů. Až k zemědělské farmě Fuglesetrene stoupáme takřka neznatelně. O kousek dál u skupiny srubů jménem Larsbu přehrazuje cestu řetěz, který nahrazuje závoru. Kasička na sloupku napovídá, že se tady platí mýtné. Většina cest v norských horách je soukromá a jejich udržování něco stojí, takže je vcelku normální, že majitel vybírá příspěvky na údržbu. Mýto platí však pouze motorová vozidla, cyklisté a pěšáci můžou cestu používat zdarma. Placení probíhá až na malé výjimky samoobslužně. V krabici řidič najde obálku s propisovacím vrchním dílem, který se dá odtrhnout. Do předtištěných kolonek napíše svoje jméno, číslo auta, datum a výši poplatku. Vrchní díl si ponechá pro případnou kontrolu, obálku s příslušnou sumou vhodí do kasičky, závoru si otevře a může jet.
Za závorou nás čeká první těžká zkouška, neboť na příštích pěti kilometrech musíme vystoupat čtyři sta metrů. Kola prokluzují ve vrstvě písku a štěrku a nemáme čas ani chuť sledovat, jaký se za námi začíná otevírat výhled, když opouštíme pásmo lesů. Teprve z vrcholu stoupání můžeme přehlédnout množství oblých a holých kopců východní části pohoří Jotunheimen.
Po kraťoučkém oddechu zase vzhůru do sedel. Čeká nás ještě dvacet kilometrů. Cesta se dostává do širokého a plochého údolí, kterým pokračuje až na svůj konec. Na okolních hřebenech se objevují stále větší sněhová pole. I tady potkáváme pasoucí se skupinky ovcí nebo krav. Proti předchozímu zalamováku jedeme už téměř po rovině, ale zcela zadarmo to také není, zvláště když kola uvíznou v hlubokém písku cesty.
Přijíždíme k zamčené masivní závoře, před níž parkuje několik aut. Cedule říká, že jsme na hranici národního parku Jotunheimen. Tento název poprvé použil v roce 1862 norský básník Vinje. V češtině znamená Domov Obrů a jméno je to vskutku příhodné. Na jeho území se totiž nachází 200 štítů přesahujících 2000 metrů. Jezer, řek a vodopádů tady mají nepočítaně. A vody v nich je vždy dostatek, protože je dobře zásobuje tající sníh z šedesáti místních ledovců.
Po sedmi kilometrech za závorou spatřujeme nejdříve stožár se vztyčenou norskou vlajkou a posléze se vynořuje i celá horská chata Glitterheim. Na mírném svahu se krčí dvojice červeně natřených dřevěných budov patřících norskému spolku turistů.
Těžko by se však někdo, kdo se vysápal až sem, spokojil s pohledem na chatu a poté se obrátil na cestu zpátky. Tím hlavním cílem je Glittertind. Proto necháváme kola opřená o chatu a s lyžemi v rukou se vydáváme strmým svahem vzhůru k jezeru Steinbuvatnet. Skalní mužíci ukazují směr stezky kamenitým polem na hřeben, který vede až k nejvyššímu bodu. My však traverzujeme nad jezerem k začátku sněhového pole, které se táhne až na vrchol.
Nasazujeme lyže a začínáme bruslit vzhůru příkrou sněhovou strání. Děláme časté přestávky, sklon svahu je opravdu vražedný. S přibývající výškou se měkký sníh mění ve zmrzlý firn, po kterém se jede o poznání lépe. Ve dvou tisících vjíždíme do mlhy. Na hřebeni potkáváme dva horaly. Tváří se starostlivě a jízdu na lyžích nám rozmlouvají. Těsně pod vrcholem se dáváme do řeči se skupinkou Američanů, kteří našemu úmyslu naopak fandí.
Konečně jsme na vrcholu. Jezero Steinbuvatnet, od kterého jsme vyjížděli, leží téměř tisíc metrů pod námi a na opačnou stranu padá kolmá čtyřistametrová stěna na ledovec Grjotbreen. Kvůli mléčné mlze si můžeme jen představovat, jak se před námi vypíná moře zaledněných štítů, západní obzor přehrazuje šedesát kilometrů dlouhá ledová hradba Jostedalsbreenu a na severovýchodě se vysoko nad okolní náhorní plošinu vypíná pohoří Rondane. Věříme však, že příště se sem dostaneme za lepšího počasí, což se nám v následujících letech několikrát také splní.
Je čas na návrat a začínáme se na lyžích spouštět do hloubky devět set metrů. Sjíždíme obrovským kotlem z jedné strany na druhou a křičíme nadšením. Několik pádů na tvrdém firnu odnáší naštěstí jenom odřený nos a zanedlouho děláme poslední kristiánku na konci sněhového pole.
Ke kolům je to již jenom slabá hodinka. Na cestě zpátky máme dost času na vychutnání celého předchozího dne a také dlouhého sjezdu do tábora ukrytého kdesi v lesích u řeky Sjøa.
Autor: Radovan Kunc, www.vikingline.cz