Trasa 02
Hardangervidda – Střecha Norska
V mrholení, které zvolna, avšak neodvratně přechází v drobný déšť, sestupujeme z vrcholu Gausty k úpatí hory, kde na nás čekají osiřelá kola. Nízké olověné mraky nevěští nic dobrého a prvotní nadšení z nadcházejících jedenácti dnů, které máme strávit v norských horách v sedlech kol, se pomalu vytrácí. Dnes ráno v šest hodin jsme na měkké, po kolena sahající mechové matraci postavili svoje stany a místo odpočinku po dlouhé cestě autobusem jsme na kolech vyrazili vstříc prvním zážitkům. Jakmile jsme opustili hranici lesa, který tady v jižním Norsku sahá zhruba do výšky tisíce metrů nad mořem, otevřel se nám, jakožto obyvatelům české kotliny, nezvyklý pohled. Zdánlivě nikde nekončící moře oblých a holých kopců se rozprostíralo na všechny strany a nikde nebylo rušeno ničím, co by připomínalo působení člověka. Ačkoliv tato podivuhodná scenérie se nám v následujících dnech měla otevřít v nesčetných variantách ještě mnohokrát, toto první seznámení s nekonečnými prostory severu nás ohromilo.
Odpoledne po návratu z túry se počasí umoudřuje a naše společnost se drobí do skupinek, jež se věnují činnostem, které se v dalších dnech ve volných chvílích víceméně opakují. Objevitelé prozkoumávají okolí a objevují nová zákoutí a výhledy, sportovci běhají a sportují, houbaři houbaří, aby si potom večer smažili smaženici, otužilci se koupají a pak se klepají, pivaři pijí pivo. Nakonec se všichni večer scházíme u ohně, abychom naplánovali túru na příští den.
Tím plánem je vyjet na náhorní plošinu Hardangervidda, nazývanou Střecha Norska. Toto rozlehlé území, měřící od jihu na sever i z východu na západ téměř sto kilometrů a ležící ve výšce od tisíce do čtrnácti set metrů, je nejrozsáhlejší horskou plošinou v Evropě. Za nejvyšší vrchol se považuje ledovou čapkou věčně pokrytý Hardangerjokulen, který dosahuje výšky 1862 metrů. Ještě o 21 metrů výš se vypíná Gausta. Ta se však zpravidla už do Hardangerviddy nepočítá, protože od hlavního masivu je oddělena tisíc metrů hlubokým údolím Vestfjorddalen. Severní část plošiny protíná silnice a rovněž slavná horská železnice, která spojuje Oslo s Bergenem. V jižní části se rozkládá národní park Hardangervidda, a to je vpravdě opravdová pustina. Pěší výprava napříč parkem si vyžádá týden pochodu a poutník si může být jist, že cestou potká jenom pár lidí. Ideální místo pro odpočinek od městské vřavy.
Gausta je vůbec zvláštním kopcem. Svým tvarem připomíná obrovský Říp a je rovněž posvátná, jako ten náš kopeček mezi Mělníkem a Roudnicí. Existuje několik různých vysvětlení, proč ji mají Norové tolik v úctě. Nám se zdá nejpravděpodobnější ta verze, která praví, že když praotec Nor hledal novou vlast pro své lidi, upoutal jeho oko příjemný oblý tvar Gausty. Vystoupil na ni a z vrcholu přehlédl zemi zaslíbenou, kamením a vodou oplývající. Prudký výstup zřejmě zamlžil jeho myšlení, a tak se rozhodl tady se svým rodem usadit. Připravil tak následujícím generacím pěkně tvrdý život. Že však jeho rozhodnutí bylo nadmíru prozíravé, se ukázalo před čtyřiceti lety, když v pobřežních šelfech byla nalezena nafta a Norsko se stalo jednou z nejbohatších zemí na světě.
V údolí pod severními svahy Gausty leží městečko Rjukan. Tady se za druhé světové války vyráběla těžká voda, kterou se nacisté chystali použít k výrobě atomové bomby. Norští partyzáni, kteří se ukrývali v pustině Hardangerviddy, do tajné továrny pronikli a podařilo se jim nádrže s těžkou vodou vyhodit do povětří. Nacisté sice ve výrobě pokračovali dál, ale po útoku spojeneckých letedel na továrnu se rozhodli přesunout zásoby těžké vody do Německa. Úkolem zničit transport byl opět pověřen norský odboj. Cílem se stala loď, která přeplavovala tajný náklad přes jezero Tinnsjø. Operace byla tak utajená, že na chystaný útok nemohly být upozorněny ani civilní osoby, které lodí cestovaly. Loď s nákladem vybuchla, Němci nestihli do konce války atomovou bombu vyrobit a dějiny mohly proběhnout tak, jak je známe z učebnic.
Druhý den nás vítá slunečným ránem, a to zřejmě způsobuje, že několik jedinců se rozhoduje nejet na start dnešní etapy autobusem, ale vyrazit si tam 60 km na kole. Z tábora tedy vyjíždí nejdříve skupina odvážných cyklistů a za nimi autobus se zbytkem výpravy. Ve stoupání autobus cyklisty předjíždí, ale nakonec jsou cyklisté rychlejší, když v kilometr hlubokém sjezdu zase zpátky předjíždějí svůj mateřský autobus, který stojí u okraje cesty a osádka mu vodou chladí rozžhavené brzdy.
Na začátku 72 km dlouhé túry náhorní plošinou Hardangervidda jsou síly všech účastníků přibližně stejnoměrně rozloženy a žádný únik se nekoná. Nakonec by byl ale stejně zlikvidován, neboť zpočátku dobře sjízdná válcovaná hlinitá cesta se s přibývajícími metry stoupání mění v úzkou kamenitou cestu, ta zase ve stezku a potom už kola putují na ramena. Nikdo však nežehrá, zvláště když v kolem tekoucí bystřině objevujeme osm metrů dlouhou žulovou vodní skluzavku. Po hodině vodních radovánek a testování hladkosti skluzavky vlastními zadky se naše kolona vydává údolím výše. Navzdory mapě stezka mizí a mýtinky a bažinky, přes které šlo dobře přecházet, střídá březová houština. Nálada kupodivu neklesá. Když už neprostupnou džunglí nemůžeme prorazit, brodíme se přes řeku na druhý břeh, kde rostlou pouze zakrslé formy jív a bříz. Po dvou kilometrech pochodu značně orvaní na holeních, ale pouze nepatrně na duši, dosahujeme kamenité cesty. Teď už se nemusíme stále dívat pod nohy, kam šlapeme a dálavy Hardangerviddy již vnímáme tak, jak se na českého cykloturistu sluší a patří.
Okolní krajina čiší syrovostí a nespoutaností. Všude je plno jezer a jezírek. Oblá návrší jsou pokryta kamením, nízkou trávou a lišejníky. Jako by se tato divoká pustina ani nenacházela na Zemi. Projíždíme kolem jednoho většího jezera, které podle nízkého stavu hladiny slouží nepochybně jako nádrž pro vodní elektrárnu ležící v údolí o sedm set metrů níže. Jako cyklisté si na nedostatek vody opravdu stěžovat nemůžeme. Když nám dochází pití, hasíme žízeň přímo z potoků.
Dorážíme k horské chatě Kalhovd. Pokud nepočítáme pár malých loveckých srubů, je to první a zároveň poslední obydlené místo na planině, které jsme cestou spatřili. Putování po náhorní plošině se blíží ke konci. Cesta se odtud noří do zalesněného údolí, kterým sjíždíme k břehu jezera, kde čeká náš toulavý autobus.
Autor: Radovan Kunc, www.vikingline.cz