Trasa 05
Rallarvegen – Napříč náhorní plošinou uvězněnou pod sněhem
Severní část náhorní plošiny Hardangervidda protíná bezesporu nejznámější a nejoblíbenější norská cyklistická trasa, osmdesát pět kilometrů dlouhá kamenitá cesta Rallarvegen. Cesta vznikla na přelomu 19. a 20. století jako pomocná komunikace při stavbě železnice, která měla za úkol spojit hlavní město Oslo s přístavem Bergen na západním pobřeží. Po dvanácti letech nepředstavitelné dřiny a nezměrné odvahy tisíců „rallare", mužů, kteří v drsných přírodních podmínkách tuto železnici vlastníma rukama stavěli, byla roku 1909 bergenská železnice norským králem slavnostně otevřena. Úsek trati přes Hardangerviddu vedl v té době téměř celý napříč horskou divočinou, vystaven jejímu drsnému klimatu. Dnes se toto odvážné drážní dílo stále více zavrtává do tunelů a chrání se tak před sněhem, který po většinu roku železnici zasypává.
Při naší druhé výpravě do Norska chceme na cestu Rallarveg vyrazit hned na začátku. Prvně jsem si ji projel vlastně už před rokem. Byl konec července a za krásného počasí jsme si cestu užívali jenom v krátkých rukávech. Když jsem letošní výpravu pro skupinu kamarádů plánoval, nesměla v ní tato lahůdka samozřejmě chybět. Trochu mě zaskočilo, když kluci řekli, že chtějí jet už v červnu, ale plány jsem už měnit nechtěl. A navíc v průvodci cestou Rallarveg přeci psali, že cesta je volná mezi „mid of June and end of September" čili od půlky června do konce září. Ten letáček zůstal od loňska někde zastrčený a nechtělo se mi jej už hledat. To jsem však ještě netušil, že v něm nebylo napsáno mid of June, ale mid of July, což ovšem znamená, že cesta bývá průjezdná až od půlky července.
Do výchozího místa cesty Rallarveg, železniční stanice Haugastøl, která leží ve výši 990 metrů nad mořem, přijíždíme od východu. Kolem je roztroušeno několik chatek a kromě obchodu s potravinami, suvenýry a některými běžnými díly na kolo zde mají také půjčovnu kol. Těch půjčoven najdeme na celé trase několik. Běžnou službou totiž tady je, že půjčené kolo může být odevzdáno v kterékoliv jiné půjčovně nebo posláno zpět železnicí. To je velmi šikovné, protože Rallarveg se jezdí většinou jedním směrem.
Při pohledu na okolní kopce se mně zdá, že na nich leží poněkud více sněhu než vloni. Ale když už jsme jednou tady, tak se přeci nedáme odradit. Náležitě oblečeni vyrážíme na cestu. Náš autobus odjíždí a bude na nás čekat ve Flåmu, cíli naší cesty.
Za Haugastølem cesta zpočátku vede téměř po rovině a její hladký válcovaný povrch umožňuje pohodlnou jízdu. Roztroušené březové lesíky brzo mizí, po levé ruce se střídá jedno jezero za druhým a okolo se zdvihají oblé kamenité kopce, pokryté čím dál tím souvislejší vrstvou sněhu. S přibývajícími kilometry sněhu kolem přibývá a sněhové mantinely u cesty jsou stále vyšší. Tak to trvá celých šestnáct kilometrů do Storudi, ke skupince dřevěných bud, z nichž jedna slouží v letní sezóně coby občerstvení. Až sem jsme cestou potkali několik aut, ale od tohoto místa je cesta pro ně zavřená.
Dalších dvanáct kilometrů ze Storudi do Finse jsme před rokem absolvovali s hlavou otočenou doleva, neboť na této straně se nám v plné kráse předváděl mohutný ledovec Hardangerjøkulen, který jako obří bílá čepice sedí na temeni rozložité hory a jehož ledopády visí nad příkrými svahy. Ledovec ve tvaru kulového vrchlíku o průměru deset kilometrů se vypíná šest set metrů nad okolní terén, ale my pro nízko položené mraky nic nevidíme. Jediné co lze spatřit, je cesta mizící pod sněhem. Nadšeni z toho nejsme, ale nezbývá nám než sesednout a tlačit. Ještě několikrát se nám daří šlápnout do pedálů, avšak sjízdných úseků cesty ubývá a jsou pořád kratší. Zkoušíme dokonce jet po železnici. Drkotavá jízda po pražcích je určitě lepší než tlačit kola s pneumatikami obalenými sněhem. Z železničního náspu nás však spolehlivě sestřeluje rychlík, který se na nás znenadání řítí z tunelu.
V dáli na sněhové pláni vidíme bagr, jak uvolňuje cestu od zimní nadílky. S nadějí tlačíme kola k vybagrovanému úseku, kde vrstva sněhu dosahuje místy až čtyřmetrové výše. Naděje na lepší sjízdnost však pohasíná po pěti stech metrech, více totiž bagr uvolnit nestačil. Tlačení kol si v jednu chvíli zpestřujeme jízdou po betonovém krytu dnes již nepoužívaného úseku železnice. Tomáš se rozjíždí a skáče z něj dobré čtyři metry dolů do sněhu. Naštěstí se kolu ani Tomášovi nic nezlomilo.
S promáchanými botami přicházíme do Finse, které je s 1222 metry nadmořské výšky nejvýše položenou železniční stanicí v Norsku. V nádražní budově je restaurace, hotel, malý sportovní krámek a také Rallar Museum, kde se návštěvník dozví vše o budování této trati. Za stanicí se železnice schovává do tunelu a cyklistu čeká nejkrásnějších jedenadvacet kilometrů celé trasy s nejvyšším bodem 1343 metrů nad mořem. Před rokem jsme si střídavě kamenitý a písčitý povrch cesty pěkně vychutnávali a na jediném zbylém sněhovém poli se nechávali na památku fotografovat.
Jedenáct měsíců potom je však situace na Rallarveg úplně jiná. Ptáme se, jaké jsou podmínky na dalším úseku cesty, a výpravčí nám sděluje, že cesta je zavalena sněhem až do Myrdalu, což je odtud třicet šest kilometrů. Nemáme na vybranou a rozhodujeme se přejet další úsek vlakem. Kvůli poměrně drahému jízdnému si kupujeme lístky pouze do příští stanice Halingskeid a doufáme, že odtud by už mohlo být sněhu méně.
Na opuštěné stanici, která leží ve výšce 1110 metrů a kvůli každoročním přívalům sněhu je téměř celá schovaná v dřevěném tunelu, vystupujeme z vlaku. Nástupiště zakrývá třímetrový sněhový val, a když na něj vylézáme, vidíme, že sněhové radovánky jen tak brzo neskončí. Opět opíráme do řidítek a tlačíme. Vepředu se střídají Vláďa s Jardou a prošlapávají ostatním stopu. Za nimi se jako had vinou ostatní. Cesta vede chvílemi z kopce a já vzpomínám, jak jsme si tady minulý rok užívali nádherný sjezd kolem peřejí a vodopádů.
Prolézáme tunýlek pod tratí, který je plný ledu. Ve stráni nad řekou není po cestě ani stopy. V prudkém svahu postupujeme tak, že zasekáváme boty do sněhu a kola tlačíme nad sebou. Traverzujeme zrovna nad valící se vodou plnou ledových ker, když Ondrovi, který je ve svých sedmnácti letech benjamínkem naší výpravy, smekají boty a už po břiše sjíždí do vody. Na břehu čouhají ze sněhu větvičky široko daleko jediného keře a Ondra se o ně naštěstí zastavuje.
Jak se dostáváme stále níže, sníh mizí a přibývá sjízdných úseků. Nad jezerem Vatnahalsen překonáváme ještě dva hlubší brody a po šestnácti kilometrech přijíždíme do stanice Myrdal, ležící ve výšce 865 metrů. Pod stanicí se nachází koruna celého sjezdu, když se cyklista během dvaadvaceti serpentin vedoucích podél několikastupňového vodopádu ocitne o čtyři sta výškových metrů níže. Stavitelé železnice překonali tuto přírodní překážku důvtipně a v žulovém masivu vyvrtali tunel ve tvaru spirály.
Kamenitý sjezd se dole mění v luxusní šotolinku, a tak si posledních patnáct kilometrů můžeme náležitě užít. Uháníme kolem prudké řeky s mnoha peřejemi a nad námi se vypínají několik set metrů vysoké kolmé skalní stěny ozdobené bílými stuhami vodopádů. Sjíždíme do městečka Flåm, kde na břehu Aurlandsfjordu cesta končí. Všude kolem je příjemně teplo a těžko by někdo uvěřil tomu, co jsme před pár hodinami prožili nahoře na cestě Rallarveg.
Autor: Radovan Kunc, www.vikingline.cz