Jak na Galdhøpiggen?

Nejvyšší hora Norska a zároveň celé Skandinávie – Galdhøpiggen (2469 m n. m.) se nachází v národním parku Jotunheimen, česky přeloženo jako Domov obrů. Tento název poprvé použil roku 1862 známý norský básník a novinář Aasmund Olavsson Vinje, který byl velkým milovníkem tohoto kraje a sám měl na jižním okraji parku, u jezera Bygdin, chatu. Dnes zde můžete navštívit jeho pomník. Zajímavostí je také soupeření mezi vrcholy Galdhøpiggen a Glittertind, kdy původně za nejvyšší horu byl považován druhý jmenovaný. Prvenství však dosahoval jen díky ledovci, který pokrývá jeho vršek. Ledovec se za poslední desetiletí o něco zmenšil a dnes podle posledních měření dosahuje Glittertind pouze 2464 m n. m. (z toho 12 m je ledovec).

Odkud na vrchol?

Přístupové cesty na vrchol jsou v podstatě dvě. První a časově (možná i fyzicky) méně náročná je cesta začínající u chaty Juvasshytta (1837 m.n.m.), k níž se dopravíte autem po nejvýše položené silnici v Norsku, za průjezd zaplatíte mýtné 70 NOK. Nevýhodou je, zvláště pro turisty vlky samotáře, jistá nutná organizovanost. Cesta vede ve své první půli přes ledovec Styggebreen, který se skládá z několika vrstev ledu a sněhu a díky nim se ledovec pohybuje až 30 m za rok. To vede k tvorbě velkých i značně hlubokých prasklin. Proto překročení ledovce na vlastní pěst není povoleno a je nutné zaplatit si horského vůdce. Vůdce samozřejmě nechodí s každým jednotlivcem, ale utvářejí se několikačlenné skupiny (sami jsem viděli z vrcholku skupinu pětičlennou, lze předpokládat, že s méně, než čtyřmi lidmi nemá asi cenu chodit). Podle informací z průvodce příprava každé skupiny trvá přibližně 45 minut – než se sejde více lidí, než se skupina vybaví popruhy a naváže na lano. Jako ne úplně milé upozornění pro nás Čechy lze pokládat varovné tabule před vstupem na ledovec, které jsou vyvedeny ve třech světových jazycích a v češtině. Máme zde bohužel pověst velmi problémových turistů, kteří si přespříliš věří, nebo je jim líto zaplatit několik NOK za vůdce a vydávají se na ledovec sami. Zachraňování takových lidí pak jistě nepomáhá naší národní pověsti, takže vám doporučuji vůdce si určitě zaplatit, nebo zkusit druhou cestu od chaty Spiterstulen.

Chata Spiterstulen se nachází v údolí Visdalen a je také dostupná autem. Mýtné je 50 NOK a platí se až v recepci na chatě. Nemilé zjištění je to, že se nacházíte v nadmořské výšce pouze 1106 metrů. Převýšení, které tedy musíme překonat na vrchol Galdhøpiggenu je úctyhodných 1363 metrů. Zde je asi na místě pár varování. Na tuto cestu by se rozhodně neměl vydávat člověk, který není do hor správně vybavený. Naprostou nutností jsou dobré kotníkové nepromokavé (gore-tex) boty, od věci nejsou ani sněhové návleky, nebo aspoň stahovací nohavice na kalhotách, neboť celá třetina trasy vede sněhovými poli. Dále oblečení do hor, které odolá velmi silnému větru, rukavice a kulich. Nečekejte ve výšce okolo 2000 metrů nad mořem ani v létě jiné přeháňky, než sněhové. Zdravý člověk v dobré kondici zvládne cestu na vrchol asi za tři a půl hodiny, a to se opravdu nešetří (zjištěno z vlastní zkušenosti). Když k tomu připočteme přibližně dvě a půl hodiny na sestup, musíme počítat s celkovým časem mezi šesti až osmi hodinami - podle kondice, počtu přestávek a času stráveném na vrcholu. Pokud dorazíte ke Spiterstulenu později odpoledne a cestu byste nestíhali,než padne noc, je možnost přespat přímo na místě. Na chatě jsou k dispozici noclehárny, kde můžete přespat ve vlastním spacáku za 190 NOK, až po vlastní pokoj s klasickou postelí za 430 NOK. Další varianta je postavení vašeho stanu na druhé straně říčky za 50 NOK za noc. Také se nedoporučuje brát sebou na výstup děti mladší sedmi let a psy malých plemen (pokud si ovšem rádi nedolují tunely ve sněhu a neskáčí po metrových kamenech). Na výstup nepotřebujete mačky,cepíny ani lana, cestou nejsou žádné řetězy, žebříky ani můstky. Trekingové hole vám asi můžou cestu dost usnadnit, zvláště na sněhu směrem nahoru, ale nemám to vyzkoušeno. Další velká výhoda je vzít si sebou igelitovou tašku (více se dovíte v další části článku). Cesta je celou dobu značena červeným „T“, jak je v Norsku zvykem, někdy ale neuděláte chybu, když se jí nebudete moc držet.

Popis cesty

Následuje podrobnější popis cesty od chaty Spiterstulen, takže ti co se chtějí nechat překvapit, co jim Galdhøpiggen nachystá, by již dále číst neměli. Od parkoviště se po dřevěném mostě (zde se doporučuje zrušit pochodový krok, jinak most nevydrží) dostaneme na travnatý břeh, určený pro stanování. Pokračujeme nízkými křovinami na kamenité úbočí a začínáme stoupat. První tři čtvrtě hodiny postupujeme poměrně jednoduchým terénem, po kamenech nebo šotolinou. Kolem je tráva, mech a kleč. Lze zde potkat pasoucí se ovce, nebo dokonce i soby. Postupně přestaneme mít výhled na chatu s parkovištěm a dostáváme se do kamenitého pole. Značená cesta není moc viditelná, ale pokud ji ztratíte, nic moc se neděje, jdete prostě směrem nahoru. Po asi hodině cesty se dostáváte do prvního sněhového pole. Doporučuji najít si již nějakou více vyšlapanou trasu a jít po stopách někoho před vámi. Rozhodně je lepší dělat malé kroky a špičkou vždy kopnou směrem do svahu, aby vám nohy neujížděly. Pomalu se nad vámi začíná rýsovat vrchol, cesta ještě několikrát střídá pole kamenů se sněhem.

Pozor si dejte hlavně na posledním kamenitém úseku pod vrcholem, kde musíte přes opravdu velké kameny a jste poměrně blízko okraji propasti, dole byste se určitě neradi setkali s ledovcem Styggebreen.

{youtube}Caf5UnaNnVo{/youtube}

Po cca. dvou hodinách jste na vrcholu a čeká vás nepříjemné překvapení. Jedná se pouze o první vrchařskou prémii a z výhledu zjistíte, že až ta třetí znamená konec vašeho trápení. Tento vrchol, jménem Svellnosi se nalézá ve výšce 2272 metrů nad mořem a jako odměnu útěchy vám nabídne už opravdu pěkný výhled na okolní pohoří. Jediné co je ještě výše než vy, je právě Galdhøpiggen. Po doporučené přestávce vás čeká první sněhový svah směrem dolu. Zde přichází na řadu již zmíněná igelitová taška, či jiná podobně fungující věc. Kromě toho, že svah můžete sejít, či seběhnout i několikametrovými skoky, je asi nejednoduší si dát baťoh ze zad na břicho a sjet ho po zadku. Jak naznačuje několik hladkých koryt ve sněhu, je to poměrně oblíbený způsob zdejšího cestování. Dole opucujte sníh a hurá na druhý vrchol Keilhaus topp - 2355 m.n.m. Cesta je již jen po sněhu a těsně před vrcholem je vražedně ostré stoupání. Následuje druhý svah směrem dolu, zde bohužel kamenitý, a nad vámi je již cíl vaší cesty. Posledních sto výškových metrů a jste na vrcholu. Minete chatu, jejíž dvě minulé verze podlehly nepřízni počasí a proto je prakticky celá zarovnaná kameny, vidět jsou pouze rohová výhledová okna. Samotný vrchol je až za chatou, zde je umístěn dalekohled na otočném talíři, na němž jsou popsány vrcholy ostatních hor v okolí. Výhled je opravdu úchvatný, připadáte si jako v Himalájích. Kam oko dohlédne, vidíte jen zasněžené vrcholky hor. V národním parku Jotunheimen je více než 200 vrcholů, které dosahují výšky přes 1950 m a vy je máte jako na dlani. Slovy klasika – „Na pokraji smrti hladem, na pokraji smrti mrazem, na pokraji smrti vysílením, ale stálo to za to“.