Norština patří do skupiny severogermánských jazyků. Je úředním jazykem v Norsku, počet norských mluvčích v zahraničí je odhadován na několik set tisíc (zejména emigranti v USA a v Kanadě). Norština je srozumitelná Dánům i Švédům, v těchto zemích se lze norsky domluvit. Norové obvykle dobře rozumějí dánským textům, mluvená dánština jim však může činit potíže. Mluvená švédština je pro ně srozumitelnější. Obtížnost norštiny je ve dvou uznaných formách. Bokmål a nynorsk. Některé severské oblasti Norska používají jako oficiální jazyk sámštinu.
Norština se vyvinula ze staré severštiny, kterou se hovořilo ve Skandinávii přibližně v letech 200–800. V 9. století se stará severština začala rozlišovat na západní (Norsko, Island) a východní (Švédsko, Dánsko). Východní stará severština se od západní odlišila rozdílným vývojem dvojhlásek a samohlásek. Stará severština se v tomto období zapisovala runovým písmem. Z tohoto období pochází také nejstarší písemné památky. Latinka se do Norska dostala v 11. století. V období trvající přibližně do roku 1350 se hovoří o staré norštině. Ta byla na rozdíl od současné norštiny jazykem se systémem 4 pádů a rozlišovala osobu a číslo u sloves.
Ve středověku (od 14. století) poté, co Norsko přešlo pod dánskou nadvládu, byla norština postupně potlačována dánštinou. Ta se v té době používala v politickém, kulturním i společenském životě. Ve městech vznikala nářečí, v nichž převažovala dánská slovní zásoba a zároveň norská výslovnost. Na venkově se mluvilo nářečími, která byla výsledkem vývoje staré norštiny.
Po připojení Norska ke Švédsku roku 1814 se nadále používala dánština jako úřední jazyk. Vznikly však dva názorové proudy usilující o vytvoření spisovného norského jazyka. Henrik Wergeland a jeho kolegové seskupení kolem časopisu Statsborgeren začali obměňovat slovní zásobu a pravopis dánštiny a přizpůsobovat je norským zvyklostem. Podle dialektu, kterým se hovořilo v Kristiánii (dnešní Oslo) byl roku 1852 vytvořen spisovný jazyk, od roku 1890 nazývaný riksmål (říšský, státní jazyk). Vyšel z jazyka vzdělané vrstvy ve městech - a dnes jím mluví většina obyvatel. Dnes se oficiálně jmenuje bokmål.
Druhý proud usiloval o návrat ke staronorským kořenům. Ivar Åsen studoval norská nářečí a na základě svých výzkumů vytvořil základy landsmålu (zemský jazyk), který byl jako spisovný jazyk používán od roku 1853 a jako druhý úřední jazyk uznán v roce 1885. Dnes se oficiálně jmenuje nynorsk (= nová norština).
Z mapky vidíte přibližné rozložení jednotlivých oblastí a používanou formu norštiny.
Po lítém boji zastánců jednotlivých forem bylo roku 1885 uzákoněno rovnoprávné používání obou. To sebou přináší jistý problém volitelnosti pravopisu, s čímž se potýkají rodilí mluvčí i zájemci o tento krásný jazyk.
Obě varianty jsou podle zákona rovnocenné. Jednotlivé obce si volí, která z variant bude užívána při úředním styku – v roce 2006 používalo 160 obcí bokmål, 115 nynorsk a 156 bylo neutrálních. Rodiče žáků rovněž hlasují o tom, která varianta bude vyučovacím jazykem v dané škole. Druhý jazyk je pak vyučován jako povinný předmět. Každá s těchto forem se musí nejméně z 25% objevovat v administrativě, rozhlasu a televizi. Bokmål dnes převažuje v používání nad nynorskem. Ačkoliv oba spisovné jazyky byly několikrát reformovány s cílem sblížení a vytvoření jednotné obecné norštiny (samnorsk), tato snaha dosud nebyla úspěšná.
Ačkoliv jsou tyto dvě varianty norštiny spisovnými jazyky, žádný rodilý mluvčí jimi nemluví. Používají se v úředním písemném styku, ale v běžné konverzaci je neuslyšíte. Každý Nor mluví místním nářečím. Ta se rozdělují do několika skupin (východonorská, západonorská, severonorská, atd.) a mají velkou prestiž. Nářečí nebo nářečně zabarvená mluva se často používá v rozhlase, literatuře, divadle apod. Existují i literární díla psaná dialektem. Některá nářečí jsou vzájemně tak odlišná, že nemusí být pro obyvatele jiných oblastí dobře srozumitelná.
K zápisu norštiny se používá latinka, doplněná o 3 dodatečná písmena. Písmeno Å (vyslovuje se jako české ó) bylo do norské abecedy zavedeno teprve roku 1917 a nahradilo do té doby používané aa. Dřívější spojení písmen aa se ještě stále vyskytuje ve jménech a starých dokumentech. Dalšími dvěma dodatečnými znaky jsou Æ (æ) (vyslovuje se jako široké e, podobné jako v angličtině např. ve slově that, fat, cat, apod.) a Ø (ø) (vyslovené jako temné o, stejné jako německé přehlasované Ö). V abecedě se tato tři písmena řadí až na konec, a to v pořadí Æ, Ø, Å.
Více informací přímo na stánkách jakykové školy www.revolucni.com