Lucie Výborná - rozhovor o Norsku

( 0 )

Nadřazená kategorie: Norsko Kategorie: Cestopisy

Lucie Výborná, moderátorka Radiožurnálu, maminka dvanáctileté dcery, ale také žena, která má ráda výzvy. Cestovatelka, horolezkyně, surfařka ...těch životních rolí je na jeden život moderátorky poměrně hodně.

Asi bychom si mohly dlouze vyprávět o pocitech, když člověk vystoupí nahoru – ale jaký je pocit, když uděláš ten první krok dolů?

Záleží na počasí. Když je hezky a já vím, že mě čas netlačí, tak si užívám i cestu zpátky, občas se zastavím, udělám fotku, nebo se jen rozhlédnu. Horší je, když se člověk potřebuje dostat k poslední lanovce nebo na chatu a blíží se tma. Nebo když musíš lézt kuloárem, kde občas proletí nějaké šutry.

Protahuješ si chvíle, kdy si můžeš užít dosaženého cíle?

Protahuju tu chvíli na vrcholu. Pokud tam nefičí, nesněží nebo tam není místo pro jednoho – dva lidi a pode mnou nejsou další lezci :-)

Když se vrátíš z nějaké cesty, Jak dlouho ti trvá, než tě začne pálit půda pod nohama a ty potřebuješ zase vypadnout ven? Ať už by to byl skialpinismus, surfing, nebo nějaká extrémní horolezecká výprava?

Když se vrátím z nějaké cesty, především hrozně dlouho trvá, než se mentálně vůbec vrátím, ale to asi zná každý, když se vrací z dovolené. Jenže ono to nejde, upírat oči pořád k vrcholkům, když musíš skočit do práce a k plotně… když jsi ještě duchem na horách, díváš se vlastně pořád nahoru, nevidíš pak před sebe a nabiješ si nos. Pravda je, že i jinak se disciplinovat musím hodně. Moji přátelé totiž pořád někam jezdí, takže velkorysých nabídek tu do Rakouska, tu do Francie na lezení nebo někam na potápění nebo canyoning mám dost. Vlastně bych mohla být pryč každý týden.

Bylas u toho, když Radek Jaroš získal Korunu Himaláje, co způsobilo, že máš v plánu další osmitisícovku?

Honza Trávníček a Petr Mašek mě lákali na Cho – Oju, ale mě se nechtělo jet a dělat to samé, co na K2. Kývla jsem až ve chvíli, kdy se do hry dostal nevidomý horolezec Honza Říha. Vyprávět výstup na tuhle Nepálskou horu prostřednictvím někoho, kdo nevidí, to už je úplně jiný příběh.

Jak konkrétní jsou ty plány? Co už můžeš prozradit?

Po dvojitém zemětřesení v Nepálu jsme expedici odložili o rok, odjíždíme až v září 2016.

Jak vypadá trénink na takovou výpravu?

Dost jsme trénovali už letos, ale hlavně proto, aby se Honzík v terénu sladil se svými vodiči – horský vůdce Daw a Tráva by měli s Honzou jít až na vrchol. Chodili a lezli jsme v Alpách, v Rakousku, Švýcarsku a ve Francii … fyzičku si trénujeme každý po svém. Někdo běhá, někdo jezdí na kole, vesluje. Možná přibydou ještě běžky.

Na co (tam v horách, na expedici) tě žádný trénink neumí připravit?

Asi na reálné nebezpečí – lavina, pád do trhliny, zranění někoho z týmu. Můžeš trénovat vyhledávání v lavině, skok do trhliny, mít perfektně zvládnutou první pomoc … a stejně nevíš, jak to dopadne. A taky na souboj s vnitřním hlasem se nepřipravíš.

Jak dobře se musí znát členové výpravy, když chtějí pokořit jeden ze světových vrcholů? Víš na každého něco velmi tajného a oni na tebe?

Expedice s Honzou Říhou je dost nestandartní. Špičkoví lezci většinou směřují k vrcholu sami, tuší parťáka před nebo za sebou, ale často je to „každý sám ze sebe" (záleží na vrcholu). Tady to nepůjde bez vzájemné koordinace …a pokud jde o detaily, a někdy hodně osobní, ty se po několika dnech dozvíš v horách tak jako tak. Přispěje k tomu těsný stan, kam se najednou musí vmáčknout víc lidí, nouzový bivak, dlouhé čekání … Ale co se na horách řekne, taky na horách zůstává. V expedici se nedá jen spolehnout jeden na druhého, předpokládám, že musíš mít důvěru ve svou výbavu, která v extrémní situaci může zachránit život.

Jak vypadá výbava Lucie Výborné?

Přijd se někdy podívat do mé holčičí garáže. Lana, cepíny, mačky, ledovcové šrouby, karabiny, několik párů lyží, trekových a výškových bot, přezkáčů, hadry od běžeckých až po hardcore, stan, spacáky, karimatky, brusle, olympijský luk, nějaké neopreny, suchý oblek, křídlo a žakety na potápění, masky, ploutve … někdy, když mám pocit, že dlouho nikam nepojedu a nic se neděje, jdu do garáže, sednu si a tiše sním. Nebo vzpomínám.

Jak těžký batoh nosíš s sebou?

Záleží na tom, kam zrovna jdu. Může to být třeba jen 10 kilo, ale stejně dobře i 30, i když se snažím mít většinu odlehčených věcí.

Jsou si všichni ti, kteří podstupují tyhle zkoušky vědomi ceny, kterou můžou zaplatit? Jsou na to připraveni?

Vědomi si jsou. Ale jak moc jsou připraveni, to už je otázka na každého z nich. Za sebe musím říct, že daleko horší by byla přímá smrt někoho ze spolulezců. Letos jsem na jednoho z nich poslala nechtěně v Alpách velký šutr a do večera jsem měla stažený žaludek. Když v kuloáru lítaly kameny kolem mě, nic hezkého to nebylo, ale pořád to bylo přijatelnější než ta předešlá varianta. Pár známých mi odešlo – v horách i na oceánu – a pro mě důležité bylo to přijmout a hlavně uzavřít – rozloučit se. Ať už na pohřbu, nebo na sešlosti s kamarády.

Jak dobře znáš své limity?

Už jsi někdy couvla, že do téhle výzvy prostě nepůjdeš? Myslím že své limity znám. Někdy couvnu i intuitivně – prostě se ten den necítím, něco mi říká že ne, tak nejdu ani do stěny, ani na ponor. A nebo řeknu parťákovi: špatně jsem spala, nejsem úplně v pohodě, dávej na mě víc pozor.

ŽENA

Sama ženská uprostřed drsných hochů – co zabere víc – hezké oči, nebo zvýšení hlasu? Ale možná je to zkreslená představa: Jaká je tvoje ženská taktika na ryze mužskou partu?

vyborna rozhlas

Vůbec nic takového nepoužívám. Tedy v horách ne. Když se notorický pankáč Tráva někdy zpozdí ve městě, tak se rozčilím. Ale v horách to není třeba. Navíc nejsem typ, který by chlapům v horách nebo jinde musel dokazovat, že vydrží stejně jako oni. Často jsem s lidmi, kteří mě zkušenostmi a uměním lézt a pohybovat se v horách mnohonásobně převyšují, takže mi spíš pomáhají. Dívám se, jak co dělají a často kladu otázky úplně stejné, jako kladu svým hostům v rozhlase. Po smyslu věci, motivaci a tak. Navíc člen expedic K2 i Cho – Oju Martin Havlena mi na první expedici začal říkat „Maková panenka" a protože před zimou moudrá Makovice usoudila, že by Panenka měla mít víc ochránců, povolala ještě druhého motýla Emanuela. Takže si kluci rozdělili služby jako E1 a E2 a já se na ně mohla obrátit 24 hodin denně. Všichni jsme se tím bavili – často i v extrémnějších situacích.

Jako ženy se tě snad otázka na výšku nijak nedotkne. Předpokládám, že jsou situace, kdy se menší postava na horolezecké výpravě hodí, ale taky situace, kdy je to vysloveně nevýhoda. Našla bys nějaký příklad?

Měřím rovných 170 cm, vůbec si nestěžuju. Jen při lezení na skalkách občas nedohmátnu tam, kam mí spolulezci, tak to musím vymyslet jinak.

NORSKO

Jak se k sobě hodí Lucie Výborná a Norsko?

Myslím, že velmi. Na sever jsem začala jezdit, když bylo mojí holčičce asi 5, já pochopila, že ji na pár dní můžu nechat s tatínkem nebo babičkou. Objevila jsem nový svět a lidi, co jsou mi velmi blízcí. Norsko, jsou pro mě ledovce Jostedal nebo Jotunheimen, z měst Bergen, Norsko je nejen chození, lezení, ale i krásné potápění ve fjordech nebo v přístavu Narvik , kde leží pod vodou neuvěřitelná historie dvou bitev z roku 1940…

Norsko má v sobě něco jako hloubku, výšku, klid, modro, dobro....hledám jednoduché výrazy, ale je to něco, čím nás dokáže přesvědčit, že se tam pořád musíme vracet. Už to něco oslovilo i tebe? Až tě na chvíli pustí osmitisícovky, vrátíš se?

Budu se vracet pořád. A až budu stará paní a bude se mi mizerně chodit, budu jezdit lodí po fjordech.

Kam by ses chtěla podívat? (V Norsku)

To už mám naplánováno. A dokonce i vím, kdy se to stane. Těším se na ostrov Senja, kam pojedu na jaře. Neskutečná příroda, lyžování ve volném terénu a hlavně: nádherné lezení v ledu přímo nad oceánem.