Norské dějiny obsahují doby slávy a rozkvětu, stejně jako doby úpadku a cizí nadvlády. V době vikingů byly položeny základy norského království, jehož síla byla založena na svobodných sedlácích. Díky nim byla uchována kulturní identita národa i v době, kdy Norsko ztratilo samostatnost a stalo se na tři staletí dánskou provincií. Navzdory politickému úpadku však postupně sílil norský podíl na námořním obchodu. Moderní norský národ se formoval od konce 18. století v dlouhém zápase o politická práva, který byl završen vyhlášením nezávislosti roku 1905.
Nejstarší dějiny
Dnešní název Norsko (Norge, Norway) vznikl z původního označení námořní cesty kolem západního pobřeží Skandinávského poloostrova (Norqr vegr = severní cesta). První lidé se na území dnešního Norska objevili po skončení doby ledové. Podle archeologických výzkumů bylo Norsko osídleno asi v letech 8 000 – 10 000 př. n. l. Prapředkové dnešních Norů se živili zejména lovem sobů a rybolovem. Asi před 3 000 lety začalo osídlování norského vnitrozemí. Civilizace na území Norska prošla stejnými fázemi jako v ostatních evropských zemích, tj. dobou kamennou, bronzovou a železnou. První historická zmínka o Norsku přichází od Řeka Pythease (kolem roku 330 př. n. l.), který se jako obchodník plavil na sever Evropy a dostal se až na území jižního Norska, ale oblast dál na sever zůstávala světu neznámá. Rozmach římského císařství vedl k rozvoji obchodu mezi Norskem a Středomořím. Svědectví o této spolupráci podávají po celém území Skandinávie runy, pocházející z období kolem roku 200 n. l., jejichž 24písmenná abeceda – futhark – byla zřejmě ovlivněna řeckými a římskými literami. Runové nápisy v jižním Norsku znázorňují především nejrůznější události v životě dávných lidí. Znovuoživení kontaktů se Středomořím mělo za následek rozšíření používání železa, což napomohlo transformaci norského zemědělství a především umožnilo osidlování nových oblastí, kde byla zakládána zemědělská půda. Osídlení tak bylo stále rozptýlenější. Vytvořila se třída bohatých farmářů, ale v hierarchii společnosti byli nejvýše místní náčelníci, jejichž moc byla založena buď na vlastnictví půdy (ve vnitrozemí) nebo na obchodu a pirátství (na pobřeží).
Vikingské období
V polovině 8. století se Norsko stalo zemí malých nezávislých království, protože jeho fyzická geografie prozatím bránila vytvoření rozsáhlejšího území s jednou centrální mocí. V 9. století měl nedostatek úrodné půdy, kmenové neshody a nízká životní úroveň za následek expanzi místního obyvatelstva dále do Evropy, ale i Ameriky a Asie, především za účelem zbohatnutí. Toto období (8. – 11. století) je dnes označováno jako vikingské (vik = zátoka, ing = od). Slovo viking označuje povolání, mořského nájezdníka či piráta, nikoli však národ (proto se nepíše s velkým počátečním písmenem). Švédští vikingové cestovali převážně na východ, dánští na jih a norští na západ – např. na Shetlandy, Orkneje, Hebridy, ke skotské pevnině a do západního Irska. Tato území byla vikingy obsazena a stávala se základnami pro další výpravy. Za počátek vikingské éry se někdy považuje zničení kláštera Lindisfarne v r. 793 na anglickém severovýchodním pobřeží. V roce 836 norští vikingové založili Dublin, v dalších letech obsadili Faerské ostrovy a Island. Jejich cesty vedly ale i např. do Španělska, východní vikingové se dostali přes Rusko a dnešní Turecko až do oblasti Blízkého východu. Směrem na západ probíhala expanze do Grónska a kolem roku 1000 uskutečnili vikingové několik pokusů o usazení ve Vinlandu (dnešní Newfoundland). Během těchto výprav se vikingové z Norska postupně sjednocovali a začali se považovat za samostatnou etnickou skupinu, odlišnou od Dánů a Švédů. Vikingové uctívali pohanská božstva a jejich víra byla založena především na principu vendety a bojů mezi jednotlivými klany. Společnost se nicméně postupně vyvíjela, a tak docházelo ke změnám kmenových obyčejů. Každý svobodný muž měl právo přisedat v místním Tingu (instituce na způsob parlamentu), zatímco krajové Lagtingy tvořily všeobecně platné zákony.
Norsko v raném středověku
Prvním panovníkem, který uspořádal zemi poprvé do útvaru podobnému království, byl Harald I. Krásnovlasý, když roku 872 zvítězil v bitvě u Hafrsfjordu (poblíž dnešního Stavangeru) a získal nadvládu nad rozsáhlým pobřežním regionem na západě země, odkud místní vládci většinou uprchli na Island. Území Haralda I. sahalo od Trøndelagu po Vestfold, nicméně po králově smrti se království roztříštilo na mnoho nesourodých částí. Za vlády Olava I. Tryggvasona, který nastoupil na trůn r. 995, se začalo v Norsku šířit křesťanství. Olav založil město Nidaros (dnešní Trondheim). Dalším významným panovníkem středověkého Norska byl Olav Haraldsson, jenž vytvořil první norskou národní vládu. Její autorita byla založena na regionálních shromážděních Ting, které měly úlohu správní a poradní. Olav byl také velkým zastáncem křesťanství, které aktivně pomáhal šířit po celé zemi. Dominantní postavení nového náboženství bylo potvrzeno založením norské církve. Olav Haraldsson byl roku 1030 zabit v bitvě u Stiklestadu, kdy se proti němu postavili náčelníci a svobodní vlastníci půdy, kteří za úplatky podporovali dánského krále Knuta. Následné rebelie norského obyvatelstva získaly národnostní podtext, mnoho Norů si nepřálo žít pod dánskou nadvládou, a tak se roku 1035 stal norským králem Olavův syn Magnus. Zkušenosti s krátkou dánskou nadvládou změnily náhled Norů na Olava Haraldssona, který se najednou stal neobyčejně oblíbeným a protože nová církev potřebovala místního světce, aby posílila svou moc, byl král Olav prohlášen za svatého a slavnostně pohřben v Nidarosu. Po Magnusově smrti se roku 1047 stal králem Harald Krutý, který vládl dvacet let a pokusil se dokonce ovládnout Dánsko, což se mu ovšem nepodařilo a roku 1064 byl uzavřen mír s dánským králem. Harald také pomýšlel na anglický trůn, ale roku 1066 byl zabit v bitvě u Stamfordu, čímž zanikly norské nároky na anglický trůn a toto datum je označováno jako definitivní konec vikingské éry. Následovalo období míru, což přispělo k hospodářské prosperitě. Stabilizace Norska byla potvrzena uzavřením smlouvy s Dánskem o nezávislosti. V tomto období byla dostavěna katedrála v Nidarosu a také většina sloupových kostelů (stavkirke) – dřevěných staveb zdobených výjevy z norské mytologie. Norsko posílilo své pozice na Faerských a Shetlandských ostrovech, navíc Island a Grónsko byly v roce 1262 oficiálně uznány jako norské državy. Na obchodních stezkách vznikala města jako střediska obchodu. Obchodní liga Hanza získala obrovský vliv díky monopolu, který ji zajišťoval kontrolu mezinárodních obchodních kontaktů. V roce 1270 byl přijat jednotný zákoník pro celou zemi. Třinácté století je považováno za nejvýznamnější období středověkých dějin země. V roce 1319 zemřel král Håkon V., poslední mužský člen norského panovnického rodu. Jeho dcera se provdala za bratra švédského krále a jejich syn Magnus se po smrti svého otce stal dědicem švédského i norského trůnu a obě království byla na čas sjednocena.
Norsko pod dánskou nadvládou
V roce 1349 zasáhla celé Norsko epidemie moru, jíž podlehly dvě třetiny obyvatel země. Země oslabena nadvládou německých hanzovních měst a morem si nedokázala udržet samostatnost a v roce 1397 se stala společně se Švédskem a Dánskem členem tzv. Kalmarské unie pod nadvládou dánské královny Margarety. Švédsko z unie vystoupilo v roce 1439, zatímco Norsko bylo její součástí až do roku 1814. Po Margaretině smrti roku 1412 se veškerá politická moc soustředila do Dánska a Norsko se stalo druhořadou zemí v unii. Norsko bylo také vyčerpáváno mnoha daněmi směřujícími do královské pokladny v Kodani. V roce 1469 byly Shetlandy a Orkneje prodány Skotsku. Starý norský jazyk byl vytlačován oficiálně uznávanou dánštinou. Jediná instituce v Norsku, která si udržela alespoň část své původní moci, byla norská církev. V roce 1536 skončila v Dánsku občanská válka, která vypukla po smrti krále Frederika I. a vyústila ve vítězství protestantského panovníka Kristiána III. Po neúspěšném protidánském povstání vedeném arcibiskupem Olavem Engelbrektssonem v roce 1536 ztratilo Norsko postavení království (byť čistě formální) a nový dánský král nařídil v Norsku zavedení luteránského vyznání. To znamenalo ztrátu poslední norské nezávislé instituce – katolické církve. Ačkoliv se luteránství šířilo jen pomalu, postupně ovládlo venkov a stalo se důležitým nástrojem dánské královské moci. Ta byla dále upevňována dosazováním dánských biskupů a provinčních guvernérů. Norsko se stalo hlavně zdrojem surovin: ryby, dřevo, železná ruda a výtěžky z prodeje plynuly do královské pokladnice. Hlavním předmětem norského vývozu se stalo dřevo vzhledem k rostoucí poptávce v západní Evropě. Nejvýznamnějšími obchodními partnery se stali hlavně Holanďané a Britové. Ke konci 17. století mělo Norsko již vybudovanou vlastní námořní flotilu. Rozvoj obchodu a námořního rybolovu pro vývoz ryb a rybího tuku vedl ke vzniku četných přístavních měst při ústí řek a v některých fjordech, zejména na jihu země. Období renesance přišlo do Norska až s nástupem krále Kristiána IV. (1588-1648). Mezi všemi ostatními dánskými králi této historické epochy byl jediným, kdo alespoň částečně sympatizoval s Norskem, kam často jezdil na návštěvy, snažil se vylepšovat správu a zakládal nová města – např. Kongsberg, Kristiansand, Kristiania (dnešní Oslo). Norská ekonomika začala prosperovat, populace se rozrůstala, vzkvétal obchod, Hanza ztrácela svůj vliv. Ale norská kultura a národní uvědomění zůstávaly dále potlačeny – nejvýznamnější kupci hovořili dánsky, napodobovali dánské zvyky a četli dánskou literaturu. Norsko také stále zůstávalo předmětem sporů mezi Dánskem a Švédskem, což vedlo k dlouhé řadě střetů, postihujících především východ země. V roce 1660 byla zrušena konstituční monarchie a dánský král Frederik III. se stal absolutistickým vládcem. Režim absolutní monarchie se brzy odrazil v každém aspektu života v Norsku. Povinnosti a pravomoci úředníků byly striktně vymezeny, dodržování náboženských zvyků pečlivě kontrolováno, a to až do takových podrobností, jako bylo odívání nebo strava konzumovaná o svatbách či pohřbech. Ve své většině byl tento systém nakloněn hlavně kupcům ve všech menších i větších městech, kterým byla přidělena výjimečná práva na prodej v konkrétní oblasti a obchodní soutěž mezi městy byla zakázána. Tyto místní monopoly byly velmi nevýhodné pro rolníky a rybáře, kteří museli nakupovat vybavení za ceny určené kupci, a dokonce prodávat ryby za cenu taktéž stanovenou místními obchodníky. Kulturní program, založený na pouhé imitaci umění a literatury z ostatních evropských zemí, v Norsku stanovovali dánsko-norští správci dosazovaní králem. Objevily se však i první mlhavé náznaky národního uvědomění, když byla založena Norská společnost v Kodani. Norové také v tomto období ztráceli vliv v Grónsku, když se zde Dánům postupně podařilo vybudovat si monopol na obchod s touto bývalou norskou kolonií. Na území Finnmarky usilovali misionáři o přijetí křesťanství zdejšími obyvateli – Sámy, což bylo spojeno se snahou o potlačení jejich vlastní kultury, náboženství a identity. V této činnosti byl úspěšný luteránský duchovní Thomas von Westen.
Posledních 100 let dánsko-norské unie
Na začítku 18. století probíhala tzv. severní válka, která se dotkla i norského území. V roce 1700 se král Frederik IV. (1699-1730) rozhodl vpadnout do Švédska, které bylo tehdy navíc zaneprázdněno střety s Ruskem. Dánové však byli poraženi a jenom britská intervence zabránila upadnutí Kodaně pod švédskou korunu. Dánsko však na svého východního souseda zaútočilo znovu, tentokrát to mělo za následek obsazení jižního Norska. Nakonec však Švédové utrpěli porážku v bitvě u Strømstadu, kde se norský námořní kapitán Peter Tordenskiold stal národním hrdinou poté, co zde zničil švédskou flotilu. Švédský král Karel XII. o dva roky později padl v bitvě u Haldenu, což umožnilo uzavřít Frederiksborský mír (1720). Tato dohoda zajistila konec severní války a pokračování spojení Dánska a Norskem po dalších téměř 100 let. Norská ekonomika byla dál omezována centralistickou vládou. Obchodní nařízení a směrnice zajišťovaly vládě stále větší kontrolu, a to k velké nespokojenosti norských obchodníků, kteří byli zvyklí řídit obchod podle svých pravidel a zvyků. Stále naléhavěji požadovali stejná pravidla, jaká platila pro dánské kupce. V šedesátých letech 18. století však došlo k významným změnám: byly odstraněny monopoly, obchodní překážky a dokonce byl povolen svobodný tisk. Tato opatření měla příznivý vliv na norskou ekonomiku, ale většina prostých lidí žila dál v bídě a trpěla hladomory v letech špatné úrody. Norsko bylo jednou z mála evropských zemí, které nijak hluboce nezasáhl vliv Velké francouzské revoluce. Místo politických akcí probíhalo v Norsku jakési náboženské obrození v čele s evangelickým knězem H. N. Haugenem. Dánsko-norská unie zůstala neutrální během sedmileté války (1756-1763) a svou neutralitu si udržela i na počátku válek napoleonských. Před tímto celoevropským konfliktem zažívalo Norsko díky zvýšené poptávce po zdejším dřevu a železu příznivá léta. Hlavním obchodním partnerem se stala Británie, ale na počátku 19. století zavedl Napoleon proti Británii obchodní blokádu. Dánsko pod nátlakem Francie vyhlásilo válku Británii a Švédsku. Následná válečná léta byla pro norské hospodářství katastrofou. Blokáda anglických přístavů, ke které bylo Norsko nuceno se připojit, spolu s neúrodou let 1807 a 1808, vedla ke kolapsu obchodu a následnému hladomoru. Ke konci napoleonských válek začínalo být zřejmé, že se Dánsko přiklonilo na špatnou válečnou stranu, a tak začala být pro mnoho Norů zajímavá vyhlídka na spojenectví (ovšem nikoli spojení) se Švédskem, které bylo naopak na straně protinapoleonské koalice. Norové si od tohoto kroku slibovali hlavně obnovení obchodních kontaktů s Británií, které by jim pomohlo dostat hospodářství z krize. Švédský král Karl Johan XIV. pomohl Británii k porážce Napoleona v bitvě u Lipska 1813 a jeho odměnou se stala Kielská mírová smlouva, na jejímž základě bylo Norsko postoupeno Švédsku, zatímco Island, Faerské ostrovy a Grónsko zůstaly Dánsku.