Přehled norských dějin - undefined

Spojení se Švédskem ale neodpovídalo norskému úsilí o větší nezávislost a všeobecnou nespokojenost s uzavřením Kielské smlouvy ještě prohluboval dánský korunní princ Kristian Frederik, který po celém Norsku podporoval protišvédské nálady. Princi se podařilo svolat Volební shromáždění, které se sešlo v dubnu roku 1814 v Eidsvollu a vydalo norskou ústavu. Ta byla vydána 17. května 1814 a prohlásila Norsko „svobodným, nezávislým a nedělitelným královstvím“, ovšem s králem Kristiánem Frederikem v čele. Švédský král si v následné válce vynutil opětovné připojení ke švédské koruně. Norský král výměnou za švédský slib uznání ústavy a Stortingu (parlamentu) abdikoval po podepsání mírové smlouvy na konci roku 1814. Tato smlouva zakládala unii mezi Norskem a Švédskem. Obě království měla vlastní parlament a vlastní ústavu, zahraniční politika však byla soustředěna v rukou švédského krále a švédské vlády. Následný velký hospodářský rozkvět měl nepřímý vliv i na kulturní oblast života. Dokladem je například moderní architektonický plán výstavby Osla – královský palác, Karl Johans gate, národní galerie či univerzita vznikly právě za vlády prvního švédského krále. V dobách vlády Oskara I. (1844-1859) a Karla XV. (1859-1872) byl v intelektuálních krizích vedoucím myšlenkovým proudem tzv. pan-skandinavismus. Přední umělci té doby, včetně Henrika Ibsena a Bjørnstjerna Bjørnsona, hájili víru v přirozenou solidaritu mezi Dánskem, Norskem a Švédskem. Oskar I. byl liberálním panovníkem, postavil se na stranu panskandinávského hnutí a roku 1848 přislíbil pomoc dánské armádě, který byla nucena ve Šlesvicku ustupovat před nároky Pruska. Ačkoliv tento slib Dánům příliš nepomohl, bylo toto gesto považováno za symbolické vítězství panskandinavismu. Situace se ale náhle změnila roku 1864, kdy habsburská monarchie a Prusko vyhlásily Dánsku válku. Tentokrát však Švédové ani norský Storting vyhlídkou na pomoc Dánům v další válce nadšeni nebyli, a tak myšlenka panskandinavismu neslavně upadla v zapomnění. Ekonomický rozmach Norska nicméně pokračoval. V roce 1880 mělo Norsko třetí největší obchodní loďstvo na světě (za USA a Británií) a rozvíjel se lov velryb díky vynálezu harpuny. V tomto období se rovněž objevil fenomén emigrace do Severní Ameriky, což bylo způsobeno velkým přelidněním ve venkovských oblastech Norska. V roce 1910, kdy v USA proběhlo sčítání lidu, se ukázalo, že ve Spojených státech žije na 800 000 obyvatel první nebo druhé generace Norů, kteří sem přišli hledat příznivější životní podmínky. Co se týče kulturního života, byla druhá polovina 19. století velmi bohatá. Byl znovu pozvednut norský jazyk a folklór. Akademici vytvořili jádro Národního romantického hnutí a znovu se objevilo národní uvědomění. Toto hnutí následovali takoví velikáni umění, jako básník Alexander Kielland, Knut Hamsun (proslavený svou novelou Hlad z roku 1890), hudební skladatel Edvard Grieg (1843-1907) se nechal inspirovat starými norskými lidovými melodiemi a dvě z jeho nejslavnějších svit byly zkomponovány pro Ibsenovo drama Peer Gynt. Během této doby tvořil i Edvard Munch, nejslavnější norský malíř, který mnoho ze svých prací dokončil během 80. a 90. let 19. století. Na domácí politické scéně se začalo rovněž schylovat k významným změnám. Norští politici (mj. Johan Svedrup) si uvědomili, že skutečné nezávislosti Norska můžou dosáhnout jedině tehdy, když bude Stortingu přidělena moc výkonná a královští ministři budou odpovědni parlamentu. Pokusy o přijetí těchto zákonů probíhaly během 70. let, ale švédský král Oskar II. pokaždé využil svého práva veta. Teprve roku 1880 byl program konečně schválen v nezměněné podobě. Švédský král si pouze udržel právo veta v případě přijímání ústavních zákonů. Johan Svedrup dovedl ve parlamentních volbách roku 1882 poprvé k vítězství levicovou stranu Venstre. Během následujících let se ale ve straně objevily rozpory ohledně postojů k otázce zahraniční politiky, která byla stále v rukou švédské vlády a krále. Nakonec zvítězilo radikálnější křídlo pod vedením Johannese Steena, které požadovalo osamostatnění norského ministerstva zahraničí. Norské straně nevyhovovalo zejména nedostatečné prosazování norských obchodních a námořních zájmů švédskými zastupitelskými orgány. Norské přístavy měly navázány kontakty s přístavními městy po celém světě. Zrodil se požadavek, aby zemi v zahraničí reprezentovala vyslanectví norská a nikoli švédská.

Roku 1905 si norský Storting odhlasoval zřízení samostatné konzulární správy. Král Oskar toto opatření vetoval, norská vláda v reakci na tento problém rezignovala. Oskar II. však tuto demisi nepřijal a prohlásil, že v tuto chvíli nemůže vytvořit jiný vládní kabinet. Tohoto prohlášení Norové využili a zpochybnili tak úlohu švédského krále jako osoby, která je pověřena jmenováním vlády. V důsledku toho Storting prohlásil, že král Oskar již není schopen dále unii vládnout a v srpnu téhož roku proběhl v Norsku plebiscit, ve kterém se naprostá většina obyvatel rozhodla pro rozpuštění unie se Švédskem. Další referendum rozhodlo, že se Norsko stane monarchií a v listopadu 1905 usedl druhorozený dánský princ Carl na norský trůn jako Håkon VII., jeho manželka Maud byla dcera anglického krále. Norové přivítali, že v rodině hlavy státu byla zastoupena prostřednictvím královny Maud tradičně obdivovaná Velká Británie. Od r. 1905 se Norsko trvale rozvíjí. Ekonomický rozmach na začátku 20. století přinesl vznik hydroelektrárenského průmyslu. Probíhaly také sociální reformy, kdy byly finanční prostředky vynakládány na pomoc nejchudším regionům s vysokým podílem nezaměstnaných. Roku 1913 bylo volební právo přiznáno i ženám. Systém vzdělávání byl reorganizován a byly poskytnuty značné prostředky na jeho rozvoj. Během první světové války se Norsko rozhodlo pro neutralitu, nicméně sympatizovalo se západními spojenci a během války nastal v Norsku ekonomický boom díky poptávce po norských lodích a dřevu. Po válce byla Norsku přiznána suverenita nad územím Špicberků, a tak i výhradní právo těžby uhlí na těchto ostrovech. Tento krok znamenal první rozšíření norského území po celých 500 letech. Během války byla coby dočasné opatření zavedena prohibice a referendum, které proběhlo roku 1919, se jednoznačně vyslovilo pro ukotvení tohoto opatření do ústavy. Situace se ale ještě více zhoršila a v roce 1932 byl zákaz požívání alkoholu raději zrušen a nahrazen systémem státního monopolu, který si vyhrazoval ve specializovaných obchodech prodej veškerého vína a tvrdého alkoholu. Tento stav přetrvává v Norsku dodnes. Období hospodářské krize se v Norsku také projevilo, ale ve srovnání s ostatními zeměmi ne tak tíživě. V roce 1933 proběhly parlamentní volby, ve kterých získala Strana práce největší počet křesel v historii. O dva roky později uzavřela koalici se Stranou agrárníků, což byla velmi neobvyklá kombinace, neboť agrárníci byli tak silně nacionalisticky zaměřeni, že jejich nejhorlivější mluvčí, jistý Vidkun Quisling, byl zapřísáhlým antisemitou. Quisling byl velmi zklamán přetrvávajícím demokratickým vývojem v Norsku, a tak založil vlastní politickou stranu pod názvem Nasjonal Samling (Národní sjednocení) – fašistické hnutí, které mimo jiné navrhovalo, aby Hitler i Mussolini obdrželi Nobelovu cenu míru. Quisling udržoval velmi dobré vztahy s Německem, ale v Norsku měla jeho strana malou podporu. Za vlády Strany práce na konci 30. let došlo k obnově ekonomického růstu. V roce 1938 byla průmyslová produkce o 75 % vyšší než v roce 1914, nezaměstnanost se začala snižovat, a to především díky mohutné výstavbě státních silnic, železnic a jiných veřejných statků. Byly realizovány mnohé sociální reformy a mezinárodní obchodní styky se rozvíjely. Když roku 1939 vypukla válka, chyběla Norsku „jen“ dostatečná obrana. Jeho politika byla už od 1. světové války čistě mírově orientovaná, a tak se znovu rozhodlo zaujmout neutrální pozici, kterou bohužel neuhájilo.

Hitler původně nejevil o Norsko zájem, ale svůj názor změnil díky aktivnímu přístupu spojenců v severní Evropě, kteří si byli dobře vědomi strategického významu Norska. Šlo především o výhodně položené přístavy, které bylo možno používat jako základny pro lodě a ponorky. Význam přístavů souvisel rovněž s dopravou železné rudy ze Švédska. Proto spojenci 8. 4. 1940 oznámili, že umístili do norských pobřežních vod miny, aby zabránili dopravě rudy do Německa. Následující den Němci zahájili invazi do Dánska a Norska, což byla první vojenská operace v dějinách, která probíhala za součinnosti námořnictva, letectva a pozemních sil. Počátkem května 1940 byl odpor na jihu Norska zlomen a boje pokračovaly na severu. Král Håkon a Storting byli donuceni opustit Oslo a usídlili se v Elverumu; vyhnuli se tak německému zajetí jen o několik málo hodin. Zde bylo zřízeno dočasné sídlo vlády. Němci vládu kontaktovali a mj. požadovali, aby se Quisling stal premiérem, a žádali kapitulaci. Ačkoliv byla situace velmi složitá, král a vláda tyto požadavky odmítli a zvolili pokračování odporu proti německé okupaci. Obrana Norska ale byla nerovným bojem, neboť mobilizace byla vyhlášena příliš pozdě. Nejtěžší střety probíhaly v severním Norsku o strategicky významný přístav Narvik. Těchto bojů se zúčastnil také britský, francouzský a polský expediční sbor, válečné loďstvo a letectvo. Spojenci dokonce vytlačili německou posádku z Narviku, ale v červnu 1940 byli nuceni obranu Norska vzdát, zejména pod vlivem zahájení německých operací na západní frontě. Po dvouměsíční snaze utrpěli Norové totální porážku. Král a vláda byli nuceni uprchnout z Tromsø do Británie, kde vytvořili exilovou vládu. Země upadla pod německou nadvládu a Hitler jmenoval Josefa Terbovena správcem norských záležitostí. Spolu s králem opustila Norsko i válečná flotila, která v průběhu války prokazovala cenné služby spojencům, zejména Británii. Norsko dalo k dispozici přes 1000 moderních lodí, včetně největší světové flotily cisternových lodí, které dopravovaly téměř 50% veškeré nafty z USA pro válčící Británii. Flotila se částečně účastnila i vylodění v Normandii. Polovina norské flotily byla během války zničena. Němečtí představitelé chtěli Nory postupně získat ke spolupráci s odvoláním na společný germánský původ a čistou nordickou rasu norského obyvatelstva. Norové si ale zachovali národní hrdost a většina spolupráci s Němci odmítla. Norská nacistická strana měla slabé pozice, ani za okupace nezískala více než 40 000 stoupenců. Quislingova strana Národní sjednocení byla prohlášena jedinou legální politickou stranou v zemi a pod její kontrolu spadaly veškeré sdělovací prostředky. V únoru 1942 byl Quisling jmenován „ministrem prezidentem“ Norska, ale bylo jasné, že se jeho vláda netěší podpoře veřejnosti. Odpovědí byl zvýšený počet deportací, trestů smrti, zřízení koncentračního tábora poblíž Osla a zavedení nucených prací. Tyto události se staly impulsem pro vznik vojenských odbojových organizací - např. MILORG, jako větev vojenských sil pod velením štábu v Londýně. V květnu 1941 se k této organizaci hlásilo 20 000 mužů, sdružujících se v tajných skupinách po celé zemi. Odboj byl podporován zejména z Británie, bylo uvedeno do provozu rádiové spojení a odbojové aktivity se nebývalou měrou vystupňovaly. Nejznámější sabotážní akcí je zničení závodu na výrobu těžké vody ve Rjukanu. Odvetná opatření proti odboji byla velmi krutá, ale jen velmi málo Norů se nechalo zlákat ke kolaboraci s Němci. Když se v červnu 1944 vylodila spojenecká vojska v Normandii, začal v Norsku otevřený boj proti Němcům. Na konci října překročili Rusové hranice daleko na severu v kraji Finnmark. Německá vojska za sebou při ústupu zanechávala spálenou a zničenou zemi. Když nastalo nebezpečí znovuobnovení německé kontroly nad územím Finnmarky, soustředily se odbojové akce na útoky na železnici, aby zabránily pohybu německých posil na sever. Okupace skončila v květnu 1945, král Håkon se v červnu vrátil z exilu. Nacistická Quislingova strana byla zrušena a moci se chopila dočasná vláda, sestavená z vůdců odboje, která byla v říjnu 1945 nahrazena většinovou vládou Strany práce. Komunisté získali v parlamentu 11 křesel.

Poválečná obnova země probíhala poměrně rychle – už roku 1948 Norsko dosáhlo předválečné úrovně HDP. Země se stala jedním ze zakládajících členů OSN, navíc první předseda této organizace byl norský ministr zahraničí Tryggve Lie. Po neúspěšných debatách, prosazujících ustanovení jakéhosi bloku obrany sestávajícího ze skandinávských zemí, schválil parlament v roce 1949 vstup do NATO. V roce 1948 Storting prakticky jednomyslně zavedl pojem sociálního státu a o rok později zvítězila v parlamentních volbách opět Strana práce, která si vedoucí postavení udržela dalších 10 let. V souladu s národní prosperitou se norská společnost stávala více a více rovnostářskou. Státní subvence byly poskytovány zemědělství, rybářskému průmyslu, došlo k růstu mezd a systém sociálních podpor prakticky vymýtil chudobu. Stát byl důležitým aktérem v těžebním průmyslu, hlavním akcionářem hydroelektráren a stavěl obrovskou ocelárnu v Mo-i-Raně, aby tak pomohl růstu ekonomiky na zdevastovaném severu země. Roku 1952 byly založeny univerzity v Bergenu, Trondheimu a Tromsø. Po smrti Håkona VII. v roce 1957 nastoupil na trůn jeho syn Olav V., tehdy již ženatý se švédskou princeznou Martou. Narodily se jim 3 děti, z nichž Harald se stal korunním princem. Olava V. lze považovat za "lidového krále". Usměvavý, vlídný, nadšený lyžař nabádal svůj národ ke zdravému životu v přírodě. Fotografie Olava, kde drží v ruce lyžařské hůlky a kupuje si lístek v tramvaji směřující na zasněžené planiny nad Oslo, zdobila snad všechny norské domácnosti. Takto se například snažil jít příkladem ve snaze nabádat obyvatelstvo, aby v době ropné krize co nejméně používalo automobily. V 60. letech se koaliční vláda Strany práce se Socialistickou lidovou stranou potýkala z hospodářským útlumem, spojeným s růstem cen a daní. Celková nespokojenost s vládou vedla k mocenské změně – ve volbách 1965 zvítězila poprvé od konce války nelevicová koalice pod vedením Pera Bortena (Strana středu). V roce 1969 byla objevena ložiska ropy a zemního plynu v Severním moři a o pět let později začalo Norsko s těžbou těchto surovin. Norští politici se v průběhu 60. let snažili o přijetí Norska do Evropského společenství (ES), ale lidé se obávali dopadu přijetí do této organizace na norské zemědělství a rybářský průmysl, a tak v referendu 1972 vstup odmítli. Roku 1976 obyvatelstvo velkou většinou odmítlo návrh na zrušení monarchie. Po vítězství konzervativců v září 1981 se stal předsedou vlády Kåre Willoch, ale r. 1986 ho opět vystřídala Gro Harlem Brundtlandová ze Strany práce (do r. 1989). Po krátké vládě Jana P. Syseho se r. 1990 stala opět premiérkou. Období její vlády však bylo v 80. letech provázeno mnoha problémy: ceny ropy klesly, ekonomika se dostala do recese, nezaměstnanost vzrostla a objevila se hluboká nespokojenost s daňovou politikou. Až do roku 1993 se u moci střídaly menšinové vlády a pokračoval útlum ekonomiky. Král Olav V. zemřel v roce 1991. Po něm nastoupil současný král Harald V., který se již koncem šedesátých let oženil se Sonjou Haraldsenovou, pocházející ze zámožné, ale nekrálovské rodiny. Prvorozená dcera se jmenuje Märtha-Luisa (*1962). O dva roky mladší syn Håkon Magnus je norským korunním princem. Jde nyní o poslední generaci sourozenců, v níž platí právo nástupnictví pouze pro potomka mužského rodu. Na norský trůn by tedy měl v budoucnosti usednout prvorozený potomek Håkona Magnuse, ať už bude jakéhokoli pohlaví. V referendu v roce 1994 Norové již podruhé odmítli vstup do EU (1. neúspěšné referendum proběhlo v roce 1972). Volba byla velice těsná (52,5 % ku 47,5 %). Proti vstupu se vyslovili zejména farmáři a rybáři, kteří se obávali vlivu členství na jejich ekonomickou situaci. Jak dlouho zůstane ještě Norsko mimo EU, je stále nejasné, i když situace se částečně vyřešila vstupem do Evropské zóny volného obchodu v lednu 1994. Norsko prošlo během několika málo generací dlouhou cestou – od skromného pruhu země na okraji Evropy pod cizí nadvládou k jedné z nejbohatších zemí světa. Není snadné odhadnout, co přinese budoucnost. Nejobtížnějším úkolem zřejmě bude vytvořit předpoklady pro pokračování blahobytu i po vyčerpání všech ložisek ropy u norských břehů.